Dívky, které přežily Sibiř

PROŠLY BOLŠEVICKÝM PEKLEM.

NEZLOMILO JE.

„NÁŠ VLAK V NOCI ZASTAVIL A ZHRUBA HODINU STÁL V POLI. NAJEDNOU SE K NĚMU ZE VŠECH STRAN ZAČALI PŘIBLIŽOVAT OBYVATELÉ BLÍZKÝCH KOLCHOZŮ. MYSLELI JSME, ŽE NÁM TI DOBŘÍ LIDÉ NESOU NĚCO K JÍDLU. NAOPAK. ZAČALI NÁS ÚPĚNLIVĚ PROSIT O NĚJAKÉ POTRAVINY. PROSILI A NAŘÍKALI. ZROVNA BYLY PRAVOSLAVNÉ VELIKONOCE A ONI UMÍRALI HLADY. ‚BOŽE!‘ POMYSLELA JSEM SI VYDĚŠENĚ. ‚KDE JSME SE TO OCITLI? CO NÁS ČEKÁ?‘“

HRDINKAMI SE V ČASECH VÁLKY MOHOU STÁT I ŽENY, JEJICHŽ JEDINOU ZBRANÍ JE SILNÁ VŮLE A ODHODLÁNÍ. DOKLADEM JSOU OSUDY NĚKOLIKA SET TISÍC POLEK, KTERÉ SE ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY OCITLY NA SIBIŘI, KAM BYLY VYVEZENY VE DVOU VELKÝCH VLNÁCH DEPORTACÍ (V LETECH 1939–1941 A PO ROCE 1944). JEJICH ŽIVOT SE ZMĚNIL V KAŽDODENNÍ BOJ O PŘEŽITÍ – V KOLCHOZECH, DOLECH, VE VĚZENÍ. ZAKOUŠELY HLAD, NEMOCI, NEPŘEDSTAVITELNOU DŘINU I NENÁVIST ZE STRANY SOVĚTSKÝCH ORGÁNŮ VŮČI POLSKÝM „NEPŘÁTELŮM LIDU“. PRO SVÉ VĚZNITELE NEBYLY LIDSKÝMI BYTOSTMI. MNOHÉ Z NICH VIDĚLY UMÍRAT SVÉ MUŽE I DĚTI. PŘESTO DOKÁZALY PO LETECH „RÁJ ROLNÍKŮ A DĚLNÍKŮ“ OPUSTIT. NIKDY VŠAK SOVĚTSKÉMU SVAZU NEODPUSTILY, PROTOŽE JIM ZNIČIL ŽIVOTY A PODROBIL SI I JEJICH RODNOU ZEMI. DESET POLSKÝCH ŽEN SE ROZHODLO VYPRÁVĚT SVŮJ ŽIVOTNÍ OSUD AUTORCE KNIHY, KTERÁ PŘÍBĚHY MISTRNĚ ZAZNAMENALA – A DOKÁZALA, ŽE SKUTEČNOST MŮŽE BÝT I HORŠÍ NEŽ FIKCE.