Tak to bylo tehdy a tam

Vzpomínky Bohuslava Andrše (*1926), rodáka z vesnice Česká Alexandrovka u Oděsy, jsou mimořádným dokladem temných událostí 20. století: sovětské kolektivizace, Velkého teroru, a především bojů na východní frontě druhé světové války, jichž se zúčastnil coby příslušník 1. čs. armádního sboru. Jeho svědectví o bojové cestě ze severní Bukoviny do Prahy a citované paměti spolubojovníků a rodinných příslušníků jsou výjimečným vyprávěním – podávají totiž obraz druhé světové války (a návratů po ní) pohledem obyčejných mužů. Otevřeně a bez falešné heroizace.

Během druhé světové války bojovali na frontách bývalého Sovětského svazu a jeho spojenců mnozí ruští Češi. Byli to příslušníci ozbrojených sil zmíněných států a československých jednotek na Západě i na Východě. Autor knihy je bývalý voják sovětské armády a 1. čs. armádního sboru v SSSR. Na základě svých vzpomínek, resp. svědectví přátel a rodinných příslušníků, líčí v knize bez přikrášlování frontový život vojáků, zejména pak příslušníků 1. čs. armádního sboru a 299. střelecké divize 53. armády 2. ukrajinského frontu. Součástí poutavého vyprávění jsou rovněž i osudy autorových spolubojovníků, jejich očekávání i hořká zklamání. Teprve po válce – a zejména po rozpadu Sovětského svazu – se začali dozvídat o dlouho utajovaných tragických osudech svých blízkých. A to nejen o těch z doby Velkého stalinského teroru…

Bohuslav Andrš se narodil roku 1926 na jižní Ukrajině, která byla tehdy součástí Sovětského svazu. Jeho rodná vesnice Česká Alexandrovka (založená českou menšinou v carském Rusku) byla v roce 1941 obsazena německou armádou. Po návratu Sovětů v březnu 1944 byl sedmnáctiletý Bohuslav mobilizován do sovětské armády. Koncem června téhož roku byl převelen do 1. čs. armádního sboru. Jako příslušník průzkumné roty prošel v letech 1944–1945 od Sadhory (Sadagury) v severní Bukovině přes Polsko, Dukelský průsmyk, Slovensko a Moravu až do Prahy. Jeho vzpomínky na krajany, příbuzné a přátele bojující na frontách druhé světové války nabízejí ojedinělý pohled na méně známou tvář tohoto konfliktu.

„Modlím se, aby vás všechny tři Panbíček uchoval. Naschledanou v onem lepším kraji, gde se slunce vice neskriva, gde se stromi věčně zelenají a duše zdravím okřiva a kde libé dechy rajem vanou, s Bohem naschledanou. Zustavam vaše milujici mati věrna až do hrobu.“

Tak končívaly její dopisy nám třem, Josefovi, Miloslavovi a mně, na frontu. Na volný okraj maminka připsala poznámku: „Tatínek je stále ‚nezvěstny‘.“